Vliv umělého nočního osvětlení na ekofyziologické funkce rostlin
Umělé noční světlo, jakožto významný zdroj antropogenního znečištění, bylo dlouhou dobu přehlíženo, jak mezi laickou veřejností, ale i ve vědecké komunitě a na legislativní úrovni. Kroky pro omezení negativních dopadů umělého nočního světla jsou přijímány pozdě a v nedostatečné míře, a právě nízké všeobecné povědomí bylo jedním z podmětů pro vznik bakalářské práce na toto téma. Rostliny jsou skupinou organismů, kterým je věnováno méně pozornosti než například člověku, ačkoliv ho svým ekologickým významem daleko převyšují. Umělé noční světlo má potenciál měnit složení rostlinných společenstev a na ně navázaných potravních řetězců, na jejichž vrcholu stojí i člověk. Toto se děje posunem rostlinných fenologických fází, narušením přirozeného vnímání dne a noci, modifikacemi v růstových vzorcích a morfologických charakteristikách, zvýšeným stresem z ozáření či sníženou efektivitou fotosyntézy. Právě díky komplexním znalostem interakcí rostlin s umělým nočním světlem, může společnost efektivně chránit přírodu a zavést nové nezbytné standardy a potřebné technologie, k zajištění trvalého udržitelného rozvoje.[1]
V oblasti vlnových délek modrého a UV-A světla (320–500 nm) operují tři skupiny fotoreceptorů: fototropiny, kryptochromy a receptory rodiny Zeitlupe - absorpční spektra (vyjma Zeitlupe) viz obrázek 5. Fototropiny a kryptochromy pro modrou oblast, spolu s fytochromy pro červenou, jsou považovány za nejdůležitější receptory pro rostlinou fotomorfogenezi (Han et al. 2007).
